aktualizováno: 17.04.2017 18:46:54 

CH R I S T O S   V O S K R E S!

 

Předsevzetí

Jeden dospívající kluk si psal na papír svá předsevzetí. Byl skloněný nad stolem, zatímco maminka žehlila prádlo.

„Kdybych uviděl někoho, kdo se chce utopit,“ psal kluk, „vrhl bych se hned do vody, abych ho zachránil. Kdyby někde hořel dům, zachránil bych děti. Při zemětřesení bych docela určitě neměl strach a vrhal bych se do nebezpečných trosek, abych zachránil všechny ubožáky světa...“

Maminka: „Prosím tě, dojdi mi dolů koupit kousek chleba.“ „Mami, copak nevidíš, že prší?“

 

Člověk ve studni

Jeden muž spadl do studny a nemohl se dostat ven. 

Šel kolem soucitný člověk a řekl:„To je mi opravdu líto. Cítím s tebou."


Politik, který se věnoval sociálním věcem, poznamenal:"Dříve či později tam někdo musel spadnout."


Zbožný člověk prohlásil:„Do studny padají jen zlí lidé."


Vědec vypočítal, jak se to muselo stát, aby ten muž spadl do studny.


Opoziční politik na základě události přednesl v parlamentu zprávu, v níž napadl vládu.


Novinář slíbil napsat polemický článek do příští nedělní přílohy.


Praktický člověk se zeptal, jestli se ze studny platí vysoké daně.


Smutný člověk prohlásil:„Moje studna je horší."


Humorista se ušklíbl:"Dej si kávu, ta tě pozvedne."


Optimista namítl:„Mohl jsi dopadnout hůř."


Pesimista mu oponoval:"Sklouzneš ještě hlouběji."


Když toho muže viděl Ježíš, podal mu ruku a vytáhl ho ven.

 

 

Rozhovor dvou nenarozených dětí

 

V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka.

První se druhého zeptalo:

Věříš v život po porodu?

Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.

Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?

To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.

Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.

Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.

No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.

Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?

No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.

Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.

No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit,jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...

 

TŘI ŽÁBY

Tři zvědavé žáby se odvážily jednoho dne z rybníka, kde dosud žily, a začaly objevovat svět. V blízkosti rybníka se táhla veliká farma. Tři žáby ji začaly poznávat. Ale zahlédly je dvě husy a zaradovaly se, že si zpestří jídelníček. Běžely k žábám s nataženými zobáky a sliny se jim sbíhaly.

Ale žáby byly odvážné a pohotové. Právě v tom okamžiku totiž správce farmy postavil před dveře chléva nádobu s mlékem. Dvěma ohromnými skoky ty tři žáby skočily do nádoby a hned začaly plavat v mléce. Napřed jim tato nová situace připadala zábavná a veselá. Pak dostaly strach. Měly by se co nejdříve dostat odtud pryč. Rozezlený správce právě zahnal husy...

Zkoušely se dostat ven, ale hrdlo nádoby bylo úzké a ocelové stěny byly hladké a kluzké.

První žába se pomalu poddávala osudu. Nejdřív si něco mumlala a pak řekla: „Odtud se nikdy nedostaneme. To je konec.“ Přestala plavat a utopila se.

Druhá žába spoléhala na rozum. Věnovala velkou přípravu svému útěku, propočítávala skok a své fyzické síly. Provedla rychle všechny výpočty, které zahrnovaly výpočet vzdálenosti hrdla nádoby, jeho průměr, nutný odraz, dráhu skoku, váhu, zemskou přitažlivost, zrychlení. Nalezla správný postup a velkou silou se odrazila. Ale... Zapomněla počítat s uchem nádoby. Praštila se strašně do hlavy, spadla a skončila, chudák, na dně.

Třetí žába nepřestala ani na okamžik plavat a dala do toho všechny své síly. Mléko se utlouklo na máslo, sice kluzké, ale pevné. A žába mohla lehce vyskočit ven.

Nikdy neztrácej naději, ať se děje cokoli. A pusť se do díla.

 

 

DAR

Jan byl spolehlivý tesař, který pracoval pro velmi úspěšného stavebního podnikatele. „Chci tě pověřit dozorem při stavbě nového domu. Máš na starosti materiál i práci dělníků od základů až po střechu,“ řekl jednoho dne Janovi podnikatel.
A Jan tento úkol nadšeně přijal.

Deset dnů předtím, než se měly začít kopat základy, znovu prostudoval celý projekt. Zkontroloval měření i rozpočty a napadlo jej – pokud je opravdu hlavní stavební dozor, proč by na několika místech nepoužil levnější materiál a neušetřil nějaké peníze pro sebe. Kdo zjistí rozdíl?


Svůj plán začal hned uskutečňovat. Objednal dřevo druhé jakosti a ve zprávě uvedl, že bylo použito dřevo první jakosti. Do základů dal levnější beton, použil méně drahý elektroinstalační materiál; zkrátka šetřil, kde se dalo... a všude uváděl materiál kvalitnější. Když byl dům hotový a vymalovaný, pozval podnikatele, aby si jej přišel prohlédnout.


„Jendo,“ řekl mu podnikatel, „odvedl jsi opravdu skvělou práci. Byl jsi celé roky dobrým a spolehlivým pracovníkem, proto jsem se rozhodl projevit ti vděčnost tím, že ti tento dům dám jako dar!“

 

 

Nedokonalá amfora



Každého rána se jeden venkovan vydával ke studni s dvěma velkými amforami, které přivazoval na záda svému oslovi.
Jedna z nádob už byla stará, popraskaná a voda z ní cestou unikala.
Ta druhá byla nová, hlaďoučká a pevná, nepropustila ven ani kapku.
Stará amfora se styděla a připadala si zbytečná, tím spíš, že si ta nová nenechávala ujít příležitost, aby se nepochlubila svou dokonalostí: "Mně neunikne ani kapička!"

Jednoho dne se stará amfora svěřila svému majiteli: "Vím, že na svou práci už nestačím. Zbytečně se mnou plýtváš časem, silou i penězi. Než se dostaneme do vsi, polovina vody ze mě vyteče. Odpusť mi mé nedostatky a rány."

Druhý den se venkovan cestou do vsi obrátil na starou amforu: "Podívej se na kraj cesty."
"Je plný krásného kvítí."
"To je tvou zásluhou," řekl jí majitel. "To ty je každý den zavlažuješ cestou domů. Koupil jsme na trhu semínka a rozesel podél cesty. Ty jsi je každý den nevědomky zalévala, až z nich vyrostly tyhle překrásné květiny."


Každý si neseme spustu ran a prasklin, ale když k tomu svolíme,
Bůh s našimi nedostatky dokáže učinit zázraky.




Jako Maria



J
edné noci jsem měl krásný sen. Viděl jsem v něm dlouhou cestu vedoucí ze země kamsi do vzduchu, kde se ztrácela v oblacích. Vedla až do nebe. Ale nebyla pohodlná, naopak byla samá překážka. Byly na ní poházené rezavé hřebíky, ostré a pichlavé kameny, skleněné střepy. Lidé po té cestě chodili bosi. Hřeby se jim zabodávaly do nohou, mnozí je měli celé od krve. Ale nevzdávali se. Chtěli dojít do nebe. Každý krok znamenal utrpení, a tak šli pomalu a s bolestí. Pak jsem ve snu uviděl Ježíše. Předcházel je. Také šel bos. Šel pomalu, ale rozhodně. Ani jednou se nezranil.

Ježíš stoupal výš a výš. Došel do nebe a posadil se na velký zlatý trůn. Díval se dolů, na ty, kdo se snažili stoupat za ním. Povzbuzoval je pohledem i gesty. Stoupající osoby předcházela také Maria.

Maria šla ještě rychleji než Ježíš. Víte proč? Kladla nohy do jeho stop. Záhi dostihla svého Syna, který ji usadil na velké křeslo po pravici.

I Maria začala povzbuzovat ty, kdo stoupali k nebi, a radila jim, aby kladli nohy do Ježíšových stop stejně jako ona.

Ti nejmoudřejší to učinili a rychlým krokem se blížili k nebi. Ostatní naříkali nad svými ranami, často se zastavovali, někdy se i vzdávali a přemožení bolestí klesali podél cesty.


    J ednoho rána přivedl profesor kardiologie své studenty do anatomické laboratoře. Ukazoval jim různé orgány. Mezi nimi bylo i jedno neobvykle velké srdce. Profesor položil studentům otázku, zda vědí, kdo asi měl takové srdce. Mínil tim chorobu, na kterou ona osoba zemřela.
" Myslím, že to vím," odpověděl jeden student s vážnou tváří. " To bylo srdce matky."



Víra



 
 
P ole byla vyprahlá a zem praskala nedostatkem vláhy. Zažloutlé a povadlé listí smutně viselo z větví. Trávu na loukách slunce úplně spálilo. Lidé napjatě a nervózně zkoumali kobaltově modré nebe, zda se na něm neobjeví mráček.
Každým týdnem bylo vedro nesnesitelnější.
Opravdový déšť spadl naposledy před několika měsíci.
Farář svolal obyvatele vsi před kostel, aby všichni společně prosili za dar deště.
V určenou hodinu bylo náměstíčko plné lidí. V očích měli úzkost, ale taky naději, že konečně zaprší.
Mnozí si nesli předměty, kterými chtěli projevit svou víru. Farář přejížděl pohledem po shromážděných věřících a obdivně sledoval to množství biblí, křížků a růženců.
Náhle se zastavil. Nemohl odtrhnout zrak od děvčátka, které způsobně sedělo v první řadě.
Na klíně mělo složený červený deštník.
 

Modlit se znamená prosit o déšť, veřit znamená vzít si deštník.




Průvodce



 
K aravana kupců, kteří spolu už mnohokrát putovali na dlouhých cestách Orientem, se připravovala k přechodu velké a nebezpečné pouště. Kdo ji chtěl překonat se zdravou kůží, musel dobře znát stezky, orientační body, místa vhodná k úkrytu a oázy,
ale takě obyčeje domorodců.
Proto si kupci najali místního průvodce, jehož zkušenosti všichni vychvalovali.
Deset dní postupovali vpřed jako po másle. Ale pak jim cestu zatarasili ozbrojení válečníci, kteří byli seskupeni kolem sochy ztělesňující jednoho z jejich krutých bohů.
 
" Nesmíte jít dál," zavelel velitel ozbrojenců, " dokud neobětujete jednoho ze svých mužů našemu bohu! Tuto oběť náš bůh vyžaduje každé novoluní. A jestli nám jednoho z vás nevydáte, zemřete všichni."
 
Kupci dali hlavy dohromady. Takové rozhodování bylo těžké a nemohli se shodnout na řešení. " Známe se navzájem spoustu let. Naše rodiny jsou mezi sebou spřízněné. Nemůžeme obětovat jednoho z nás, abychom uspokojili jejich boha."
 
Všichni společně pohlédli na průvodce...
 
Vydali tedy ubohého průvodce ke krvavé oběti u paty sochy podle dávného obřadu a mohli pokračovat v cestě. Jenomže tu nikdo neznal. Během několika dní zabloudili a jeden po druhém umřeli žízní a vysílením.
 


V tom spočívá tajemství člověka. " Lid, který kráčel v temnotách, " spatřil velké světlo a pospíšil si ho zhasnout.  
 

 
 

   

   
 
TOPlist